Oneman, onegirl, onedog a jedno #vanlife dobrodružství

                        

První zahraniční cesta tedy padla na rakouská a italská jezera se zastávkou u moře a já mohla začít plánovat. Plánování, řešení, vymýšlení, kombinování...to já miluju. Ač se to může zdát divný, protože dodávkáři většinou cestujou na blind, já musím mít všechno do puntíku předem naplánovaný, a jak jsme se později na cestě přesvědčili, bylo to dobře.  

S ohledem na velká vedra u nás v Čechách jsme na cestu vyráželi k večeru. Náš první cíl byl kousek od jezera Gosausee v Rakousku, cca 3,5 hodiny cesty, kde se v klidu vyspíme a ráno odpočatý vyrazíme k jezeru. Jelikož jsem ten zarytej plánovač, jeli jsme na jistotu, přímo k místu našeho prvního přespání (47°59'23.0"N 13°48'32.0"E). Ráno jsme se probudili na travnatým plácku mezi stromy u průzračný řeky, kde byl i přístřešek se stolem a lavičkami. Krásný, udržovaný místo místních rybářů, kterým nevadí, když se tam na jednu noc zdržíte. Samozřejmě tam nesmíte nic zničit, zanechat po sobě bordel a vůbec byste se měli chovat ohleduplně k přírodě i místním. Ale to je doufám samozřejmost pro všechny a všude. Dali jsme první kafe z plynovýho vařiče a vyrazili k jezeru Gosausee.  

               

 

Zaparkovat se dalo zdarma kousek od jezera, parkovišť potkáváte cestou k jezeru víc, stačí si vybrat. Samotné jezero nás ohromilo, čistá, průzračná voda, krásná příroda a v dálce hory. Dali jsme si příjemnou procházku k hornímu jezeru Hinterer Gosausee. Cesta vede většinou ve stínu stromů a potkáváte menší jezírka, tůně a říčky stékající z hor, ve kterých se můžete ochladit. Jsou teda ale dost ledový, u nás do nich lezl jen Vincent.

                                       

 

Horní jezero bylo snad ještě hezčí. Voda zbarvená do zelena a sníh!! V místech, kam nesvítilo slunce bylo sněhu nad dva metry a my jsme procházeli po upravené cestě mezi sněhovými zdmi. Poprvé jsme byli v kraťasech a tričku a stáli na sněhu. U srubu na konci jezera jsme si dali rádlera a pivo a vydali se stejnou cestou zpět. Jen u spodního jezera jsme to vzali po jeho druhé straně, kde stékaly z hor vodopády přes cestu a nebyla tak jiná možnost, než sundat boty a přebrodit. A řeknu vám, takhle ledovou vodu jsme snad nezažili. Po pár vteřinách vás začnou v té ledárně tak strašně bolet nohy, že si myslíte, že už nedojdete. Po druhý bych tam nevlezla a to jsem se koupala v horských říčkách, když nebylo zbytí a sprcha nikde. Zbytek cesty už byl bez překážek, pokud nepočítám volně se pohybující krávy u břehu jezera. Ty se o lidi stejně vůbec nezajímaly. Zato Vincek, ten je zaujal dost. Nadšenej z tý pozornoti nebyl, hrdina.  

                                  

                             

 

Později odpoledne jsme se přesunuli do nedalekého městečka Hallstatt, které leží na břehu stejnojmenného jezera. A jestli něco stojí za návštěvu, tak je to určitě tahle vesnička. Její historické centrum, kam se nedostanete autem je naprosto okouzlující. Úzké uličky, velké dřevěné i zděné domy, postavené v místech, kde byste přísahali, že se tam ani náhodou žádný domek už nevejde a to všechno posazené ve skalách na břehu jezera. Atmosféru jako tady, nikde jinde nezažijete. Původně jsme měli v plánu v Hallstattu i přespat (47°33'06.0"N 13°38'25.0"E), ale místo na spaní bylo při kraji cesty do chatové oblasti a už tam pár dodávek stálo, tak jsme se rozhodli vyjet za město a přespat jinde (47°35'35.0"N 13°36'19.0"E). V Rakousku v horách všeobecně není problém najít s dodávkou místo na spaní. Co kousek, to parkoviště nebo upravený plac, kde můžete zaparkovat a přespat. A ty rána, kdy se probudíte a máte výhled na hory.  

 

Po snídani jsme se vydali směr Itálie, ještě jsme v Rakousku natankovali plnou nádrž, nafta tam byla levnější než u nás, na rozdíl od Itálie, kde vás v přepočtu vyjde litr na 40 kč.  A už jsme si to mířili k Lago di Braies. Tohle jezero jsem měla vyhlídnutý díky krásným fotkám dřevěných pramic, ukotvených na laně jedna za druhou, sahajících snad až do půlky jezera. Parkoviště jsou zase hned u jezera.  Bohužel je to velmi turistický místo a my měli jediný štěstí, že jsme přijeli za celkem špatnýho počasí, kdy dost pršelo, takže jsme si mohli jezero v klidu obejít. Sice jsme zmokli, ale za to jsme tu byli skoro sami. Vraceli jsme se sem ještě po cestě zpátky, kdy už bylo krásně, protože jsem se chtěla projet na jedné z lodiček a to, co nás tu čekalo, nás akorát pěkně otrávilo. Nekonečné davy turistů, jdoucí po cestě kolem jezera v nekonečném štrůdlu . Vydrželi jsme tam přesně 5 minut a byli rádi za déšť, který jsme tu předtím měli. (Na poslední fotce můj otrávený výraz z davu turistů při druhé návštěvě:-D, aspoň že jsem měla svoje vzdušný oversize šaty a nebylo mi takový horko.)

         

 

Jelikož se počasí celkem zhoršilo a nás další den čekal poměrně dlouhý výstup do hor k jezeru Sorapis, rozhodli jsme se pozměnit plány a vyrazit nejdříve k moři. Vybrané jsme měli menší klidnější městečko Rosolina Mare, hlavně kvůly Vinckovi. Ale jak jsme zjistili, Italové milujou psi. Každý druhý se bez varování a jakéhokoli ptaní vrhal Vinckovi kolem krku. Nám to nevadilo, Vincent byl z takový pozornosti nadšenej, ale mít psa, který nemusí lidi, asi bych byla naštvaná, že se ani nezeptají, jestli můžou. Spali jsme na velkém parkovišti v přírodě na samotném konci Rosoliny (45°08'59.0"N 12°19'33.0"E). Cípu, kde se sbíhá laguna a moře. (Vůbec nechápu, jak to můžou nazývat laguna, jsou to normální močály:-D). Moře jsme měli necelých 50m od dodávky. Byl to úplně ten poslední cíp pobřeží, kam se lidé chodí procházet se psy, místní tam chodí grilovat, bavit se až do rána a stavět přístřešky z naplaveného dřeva. Vincent se tam vyblbnul v moři s malou italskou holčičkou, která jak jinak, byla z pejska nadšená. Házela mu klacky do velkých vln a já jen trnula ať hlavně vyplave, připravená okamžitě zachraňovat. Zbytečně, Vincek si s vlnama poradil jak kdyby se v nich pohyboval odjakživa. Celá Rosolina leží v národním parku a je tam spousta přírody a stezek pro procházky se psem. Ty jsme ale nezkoušeli, bylo horko a tak jsme si prošli "jen" celé pobřeží. A na druhý den si zaplatili lehátka na psí pláži Tamerici Dog. Krom slunečníku a lehátek pro nás, dostal lehátko i Vincent, což nás fakt pobavilo a k tomu tašku s výbavou (granulemi, kapsičkou, plastovou kostičku se sáčky a spoustou letáků). K dispozici měl veterináře i obchůdek s hračkama. Na konci dne jsme dost ocenili sprchu pro psy a ani jsme těch 30ti euro, co pláž stála, nelitovali. 

        

 

Po dvou horkých nocích plných komárů jsme usoudili, že moře stačilo, vyjeli jsme zpět do hor a já už se těšila na krásných 10st., které tam byli přes noc. A na další den jsme se vydali na odložený výstup k Lago di Sorapis. Jestli si o cestě k tomuhle jezeru zjišťujete informace na internetu, moc jim nevěřte:-D. Popis byl příjemná cesta většinou po vrstevnici ke konci s lehkým stoupáním. Realitou bylo přes půl cesty stoupání a výstup po skálách místy jištěný ocelovými lany. Ale je fakt, že jsme po cestě potkávali i důchodce (takový ty turistický, trénovaný:-)).  

  

 

Každopádně cesta, ať už jakákoliv za to stála. Ta nádhera jezera Sorapis nás absolutně ohromila. Za mě to bylo určitě nejkrásnější místo, jaké jsem viděla. Voda měla mléčnou, sytou, světle modrou barvou a všude okolo byly hory se sněhovými čepicemi. Dokázala bych tam stát a pozorovat tu nádheru celou věčnost. 

       

 

 

Kousek od jezera bylo horská hospůdka, kde jsme se zdrželi a nabrali síly na sestup dolů k naší dodávce. Místo, kde jsme strávily poslední dvě noci byl velký plac v serpentinách poblíž města Cortina D'Ampezzo (46°33'09.0"N 12°11'36.0"E), a bylo to asi nejhezčí spací místo za celou dovču. Při odjezdu jsme se ještě zastavili v Cortině, prošli se u krásné divoké řeky, já se vyfotila v mé sukýnce a vyrazili směrem k domovu. Jelikož jsme se u moře zdrželi o dva dny méně, než jsme původně zamýšleli, měli jsme ještě čas a žádný plán, kam se podívat. Do navigace jsme tedy ráno zadali směr Plzeň, s tím, že až uvidíme po cestě něco zajímavého, zastavíme, zdržíme se tam přes to největší vedro a večer nebo brzy ráno vyrazíme domů. A to byl ten moment, kdy jsem začala zjišťovat, jak je důležitý mít cestu naplánovanou. Ono když jedete po místních komunikacích a v horách, potkáváte spoustu krásných míst, ale na hlavních tazích opravdu nic moc hezkého nenajdete. Takže se stalo, že ještě v poledne jsme seděli spaření v autě, oba otrávení, nervózní a já mírně hysterická, že mi ten pes to vedro v autě nepřežije (nutno podoktnout, že vzadu v dodávce se měl Vincent nejlíp z nás všech, foukal mu tam za jízdy čerstvý vdzuch a měl tam celkem příjemně. Ale uvědomte si to ve vypjatý situaci, kdy máte pocit, že se upečete.) Takže už celkem zoufalá jsem zavelela na prvním sjezdu sjet z dálnice, že v městečku něco najdem. Nenašli. Jediná řeka byla obehnaná vysokým betonovým korytem. V návalu zoufalství, kdy už Míra začal házet vinu na mě,  že já jsem chtěla sjet, jsem vzala peněženku, mobil, Vincenta, třískla dveřmi dodávky, že se domů nějak dostanem a naštvaně odešla. Míra naštvaně odjel a já byla rozhodnutá, že mu telefon rozhodně nezvednu a zjistíme si s Vinckem vlaky do Čech. To mi vydrželo přesně do doby, než jsem zjistila, že mi zbývá 10 % baterky a jestli se mi mobil vypne, moc si toho nezařídím a Míra už nás tu se svým orientačním smyslem nikdy nenajde. Našel. Odvez nás na stíněný parkoviště, udělal kafe a počkal až se uklidníme, vzal nás vykoupat k nejbližšímu jezeru, který našel a navečer jsme vyrazili domů, protože jak jsme se přesvědčili, bez plánu to nemá smysl.

           

Naše dovolená probíhala jinak naprosto hladce a teď už se dost smějeme i mému odchodu z dodávky, ale v tu chvíli mi do toho smíchu teda moc nebylo:-D. Možná někdo rád jezdí, aniž by věděl kde skončí, ale pro nás to moc není. Máme rádi danou trasu a jasný cíl. Ještěže tak k smrti ráda plánuju. A vy, co třeba zas tak rádi neplánujete, můžete tenhle článek využít jako inspiraci a itinerář cesty na cca 6 dní dlouhou dovču, která je super i pro psa. Což my pejskaři víme, že je děsně důležitý:-D. U každého místa na spaní máte v článku souřadnice, abyste mohli jet taky na jistotu. A pro ty, co budete brát psího parťáka, potřebujete pro něj Europas s platným očkováním proti vzteklině, v pase od veterináře zapsáno, že je pes zdravotně způsobilý vycestovat, čip a do Itálie ošetření proti srdečním červům (my dostali pipetu za krk), to sice není povinné, ale nechtěli jsme nic riskovat. Jinak žádné další vybavení, jako plovací vestu, botičky a tak Vincent nepotřeboval. Vše zvládl s přehledem i bez toho.

Doufám, že vám byl článek inspirací, pobavením a třeba vám poslouží i pro vaše cesty.